Laponsko

Úvod

Kdo přišel s nápadem vyrazit na běžkařský čundr v Laponsku, už nevím, nicméně tento nápad se stal pravidelnou náplní hospodských debat snad již od léta 2006. A asi by zůstalo u planého tlachání u piva, kdyby se do toho nevložil Radek, který se jednoho prosincového dne ozval, že zarezervoval letenky, a kdo tedy chce jet, musí to do druhého dne zaplatit. Z různých variant jsme nakonec zvolili termín 11.3. – 25.3. Poletíme se společností Finair z Prahy do Rovaniemi s přestupem v Helsinkách. To, že budeme muset nějak strávit noc v Helsinkách, byl tehdy ještě podružný problém. Stejně tak, jak se dopravíme na místo určení do Saariselky.

Původně jsme byli jen čtyři. Radek, Buri, já a Macek, pro kterého to byla obnovená premiéra, neboť v posledních deseti letech vyrážel na dovolenou jen se svou rodinkou. Všichni to pravidelní běžkaři a účastníci nejednoho běžkařského maratonu. A do toho se ozval Hobra, že pojede také. Ten, který stál naposledy na běžkách před x lety v rámci lyžařského instruktorského kurzu. Od té doby se všem akcím na běžkách vyhýbal. A navíc ani lyže nevlastní. Postupně se ukázalo, že to zas tak exotická dovolená není. V okruhu našich známých byl v Laponsku snad každý. A korunu tomu nasadil kolega David z pravidelných úterních florbalů, který tam byl před rokem v lednu, kdy je -25°C a den má jen 5 hodin.

Přípravu jsme se snažili pojmout zodpovědně a uspořádali i několik domlouvacích pitek, jejichž závěrem ale bylo, kolik se vezme litrů alkoholu na osobu, a že nejlepší je rum Stroh 80%, který má nejmíň zbytečné vody. Jedině zodpovědně se k přípravám postavil opět Radek, když si nechal poslat turistické mapy národního parku Urho Kekkonen, které jsme mu ale obratem zabavili, takže do dalšího plánování a návrhu trasy neměl již mnoho co říci.

Vlastní způsob pohybu po parku se uskutečňuje na běžkách a věci si každý táhne za sebou na klasických bobech. Na internetu jsme našli detailní popis, jak si takový bob vyrobit. S přibližujícím termínem bylo jasný, že jsme příliš líní si vyrobit vlastní. Jednodušší bylo si ho zapůjčit od lidí, co už tam byli. A nebo si půjčit finský bob neboli "pulka", což je něco jako spodní část rakve na auto krytá plachtou a gumicuky (velmi pohodlné, neboť se ráno nemusíte balit do batohu a věci do pulku jednoduše naházíte). Hobra dokonce sehnal nějakého Čecha, který je má a za drobný obnos by je zapůjčil. Zdánlivě jednoduchý problém se změnil v naprosto nepřehlednou situaci.

Slíbené boby se ukázaly být již ve Finsku s nějakou skupinou a navíc jako nadměrné zavazadlo může být problém s dopravou a včasným doručením. Dopadlo to tak, že boby budeme mít schované u nějakého baráku v Saariselce, jen je musíme přivést zpět do Čech. Během shánění bobů jsme zjistili, že ve stejnou dobu se tam chystá nějaká cestovka s početnou skupinou Čechů, takže vyrazit na okruh v opačném směru a nepotkávat se ve srubech je více než žádoucí. Nicméně mít záložní stan nás nemine.

Co se týče lyží a dalšího vybavení, zde každý postupoval individuálně, ale nakonec jsme vypadali jako z reklamního letáku Sportenu. 2x Highlandery, 1x Forestery a Rangery + jedny starší BC běžky opět od stejné firmy. Vybavení si ale zaslouží širší popis v závěru. Samotnou kapitolou jsou mapy a navigace. Měli jsme 2 mapy 1:50 000, GPS a z internetu stažené GPS body srubů. Kromě toho jsme ještě seskenovali mapy a pomocí programu Fugawi je zkalibrovali, takže jsme mohli odečíst i další významné body na mapě. Není na škodu se ale předem přesvědčit, že se s GPS zařízením umí zacházet, jinak je to cihla bez užitku.

To už byl odlet za dveřmi. Po pečlivém sbalení bylo jasné, že nadváha do letadla bude, i kdybychom nechali všechno jídlo doma. Naštěstí je v Saariselce sámoška, kde se dá prakticky všechno dokoupit, tak jsme brali z Prahy jen některé potraviny, jako např. špek, salámy, sóju.

11.3. neděle

Odlet

V podvečer se scházíme na letišti v Ruzyni. V batohu sice "nic" nemám, většinu paštiček a dalších pochoutek jsem nechal doma, ale přesto mi batoh váží 18 kg. A to nepočítám příruční zavazadlo. A k tomu lyže. Sbalili jsme je do jednoho velkého futrálu a s napětím očekáváme, co na to řekne slečna u odbavení. Když bude chtít, tak si na nás smlsne. Lyže nám prošly, za nadváhu jsme nic neplatili a ani neměla připomínky, že se jedná o nadměrné zavazadlo. Zato při osobní kontrole se nestačili divit, co všechno se vejde do příručního zavazadla, kam jsem narval spousty věcí, které zaručeně nebudou podezřívat, že slouží k výrobě výbušniny. Například štangle Herkulesu.

Na cestu a hlavně dlouhé čekání v Helsinkách jsme se předzásobili whiskou z Duty free shopu. Let proběhl bez komplikací a po 2 hodinách jsme v Helsinkách. Před sebou máme celou noc, kterou musíme strávit na letišti a nyní přišel Radek s nápadem noční prohlídky města a posezením v nějakém Nonstopu. Letiště je od centra vzdáleno 45 min jízdy autobusem a před půlnocí jsme v centru na autobusovém nádraží. V neděli o půlnoci to nežije ani v Praze, natož v Helsinkách a najít otevřenou hospodu byl problém. Když už jsme konečně nějakou našli, tak pivo za 5,40 € není žádné terno, ale hlavně, že sedíme. Jenže zmožen noční hodinou jsem si na chvíli zdřímnul a hned nás vyhazuje servírka, že jsou hospoda, kde se pije a nespí. Takže ve 2 ráno jsme opět a definitivně na ulici.

Noční procházka opuštěnými ulicemi nás zavedla až do přístavu, kde si krátíme čas zkoumáním tloušťky ledu. Záliv je zamrzlý a nedaleký ostrov vypadal celkem dostupně. Naštěstí jsme nápad neuskutečnili, protože o chvíli projel zaoceánský parník, se kterým bychom se jistě potkali cestou na ostrov. Pomalu se přiblížilo ráno a před pátou už čekáme před nádražní halou až otevřou, kde jsme v teple strávili zbytek času do odjezdu prvního autobusu na letiště.

kontakt: martin-f@post.cz